Kam za nejlepším evropským tiki barem? Do Bologni!

Když jsme se mezi přáteli barmany zmiňovali, že se chystáme do Bologni, nejednou jsme dostali doporučení na Nu Lounge Bar. A tak jsme se do tohoto hlavního města špaget (jak jsem ho já překřtil, jinak je to hlavní město regionu Emilia-Romagna) velmi těšili.

Povinně-milé společné foto s Danielem a Matteem.

Nu Lounge Bar
Via de'Musei 6f
Bologna
www.nuloungebar.com

Bar patří italskému Elvisovi Preslyemu, tedy alespoň tak na nás na začátku působil, jménem Daniele Dalla Pola. Tento neuvěřitelně charismatický Ital se po desetileté praxi v USA vrátil zpět domů do Itálie, kde si uprostřed Bologni otevřel bar v tiki stylu a aby to nebylo málo, tak hned vedle i restauraci Pizzas (chutnali jsme domácí ravioli a byly perfektní!). V tom, že tento večer rozhodně nebude zklamáním nás utvrdilo i to, že Daniele v roce 2011 vyhrál prestižní soutěž Cocktail World Cup.

Danielle Dalla Pola v akci.

Tiki kultura je pojem inspirovaný především havajskými a polynéskými restauracemi a bary, které začali vznikat v Americe po konci prohibice v 30. létech a velkým boom si zažili během druhé světové války. Hlavním impulsem bylo založení baru Don The Beachcomber (roku 1934 v Hollywoodu), který vznikal jako renesance prvků původní havajské a polynéské kultury přenesené do prostředí baru. Don The Beachcomber, vlastním jménem Ernest Raymond Beaumont-Gantt, procestoval Jižní Pacifik, odkud svou inspiraci v pojetí Tiki stylu načerpal.

Zakouřený Nu Mai Tai se suchým ledem.

Stačí chvíli sedět na baru a přesvědčíte se, že Daniele je do tiki kultury úplný blázen - a to, ať už sledujete jeho práci, či si jen všímáte různých detailů všude kolem baru. Například taková panenka Barbie, všude jinde by působila jako nesmyslný kýč, ale pokud je vyvedená v tiki, hodí se sem více než dokonale.
Byli jsme také svědky naprosto nové hračky, kterou si Daniele užíval jako malý kluk. Nechal si dovézt havajský výrobník ledové tříště, tedy ve skutečnosti je to takové struhadlo na ledové kostky, pod který postavíte sklenici s drinkem a on vám během několika sekund vyrobí úžasné a naprosto svěží ledové hoblinky.

Výrobník "fresh" ledové tříště strouháním ledové krychle.

Americano Bolognese - čerstvá tříšť v praxi.

V baru mají také mobilní tiki bar, který slouží obvykle k odbavování hostů na venkovní terase, tento večer však zůstal uklizen, neboť místo mu zabírala jiná akce s živou kapelou. A když budete hodní, možná vám také Daniele ukáže svou sbírku amerických menu z tiki barů a restaurací, je to hodně zajímavé čtení a hlavně prohlížení. Menu jsou často dost barevná a krásně graficky zpracovaná. To z Nu Lounge Baru je na tom podobně a my jej u nás v baru máme dokonce podepsané, tak se stavte a řekněte si o zapůjčení.

Mobilní tiki bar.

Večer jsme si i v přítomnosti Daniela a jeho parťáka Mattea velice užili, a kdykoli budeme mít cestu kolem Bologny, rádi se znovu stavíme a nasajeme atmosféru exotiky, byť ta pravá italská také stojí za to.
Na úplný závěr přihazuji ještě několik obrázků.

Netradiční pojetí Piña Colady s kokosovou krustou.

Ani zde jsme si neodpustili ochutnávku Negroni, tentokrát stařeného.

Více zde

Po stopách italských klasiků - Negroni a Bellini

Dnešní zápisek z cestování po Itálii a barech bude trochu kontrastní. Nadšení zde vystřídá zklamání. A začneme netradičně tím dobrým zážitkem.

Negroni a bohatý couvert

Florencie, Caffe Rivoire
Piazza della Signoria 5r
www.rivoire.it

Někomu může připadat šílené ujet kvůli jednomu drinku 500 km, ale nám ne, my si tento výlet užili a neměli důvod ničeho litovat! A tak místo válení se na pláži vstáváme brzy ráno, abychom beztak skončili v dálniční zácpě a cesta do Florencie se nám protáhla na více než tři hodiny. Zcela vyprahlí jsme tak do metropole úžasného Toskánska dorazili až téměř před polednem a jako na potvoru nás navigace odnavigovala ke garážím přesně na druhém konci města (po naší zkušenosti doporučuji se nespoléhat na navigaci k centru s tím, že na nějaký vhodný parking cestou narazíte a najděte si jej raději předem).

Plaketa Negroni

Caffe Rivoire se nachází hned na rohu rušného náměstí Piazza della Signoria a nemůžete ho minout. Je to poměrně velká rušná kavárna přesto ji genius loci nelze upřít. Posadili jsme se do pohodlných křesílek hned vedle "Negroni plakety" a poručili si - jak jinak - Negroni. Drink jsme objednávali u jednoho číšníka, naservíroval nám jej však jiný. Oba pánové, již nejspíš v důchodovém věku, alespoň tak soudím podle jejich vzhledu, byli velice úslužní a milí a bylo vidět, že si své práce váží. Když jsme se s drinkem fotili u této plakety jeden z nich k nám přiběhl a dával stranou poblíž stojící věšák, aby nám nekazil fotografii. Tohle bych chtěl zažít i v Praze!

Plaketa, Negroni a já

K velmi přijatelné ceně drinku jsme dostali přímo královský couvert - považte na fotografii sami.
Když budete mít trochu štěstí, Negroni vám namíchá skromný Lucca Pitchi, který je velkým propagátorem tohoto drinku a jakýmsi nepsaným pokračovatelem. A jak Negroni vzniklo? Podle Lucci byl hrabě Cammillo Negroni florentský playboy, který poté, co zjistil, že má nemanželské dítě, raději uprchl. Když se v roce 1912 vrátil zpět do Florencie, nebyl příliš vítán. Přesto se velice brzy stal častým hostem florentských barů. Drink Negroni však nevznikl v Caffe Rivoire, ale o pár bloků jinde, v Caffe Casoni, kde si hrabě jednou poručil něco silnějšího než jeho oblíbené Americano. Barman zaměnil sodu za gin a drink byl na světě! Obě kavárny měli dříve stejného majitele, nyní Casoni vlastní modní návrhář Roberto Cavalli, a tak se plaketa přestěhovala do Rivoire, které dál dělá tomuto drinku čest.
Luca tento příběh dobře zná, o životě hraběte Cammilla Negroni napsal knihu a nám se svěřil, že píše další knihu.


Pokud máte chuť se s tímto velmi charismatickým člověkem setkat, můžete to učinit již v srpnu v Praze, kde Luca navštíví setkání international Bartenders Asociation. Případně se za ním stavte do kavárny třeba i jen na espresso, které vám také velmi rád připraví. Nebojte se ho oslovit a od nás určitě pozdravovat.

Petra a Luca

Benátky, Harry's bar
Calle Vallaresso 1323
www.harrysbarvenezia.com

Pokud se rozhodnete ochutnat originální Bellini v místě jeho vzniku, vyjde vás to hodně draho. Po příjezdu do Benátek přes dlouhý monstrózní most vás návěstidla dovedou do neméně monstrózních garáží, kde se vám pěkně 2x zatočí hlava. Poprvé když máte vyjet do 10. patra jako po točitém "schodišti", podruhé, když máte zaplatit za parkování 25 €. A vlastně potřetí, když si v tomtéž komplexu odskočíte za 1,5 €. A vlastně hlava se vám bude v Benátkách točit téměř celou dobu...

Ještě než se dostaneme do samotného Harry's Baru, přidám několik dobrých rad. Pro orientaci v Benátkách budete potřebovat pořádnou mapu. Na spoustě míst jsou sice ukazatele směrem na Náměstí Svatého Marka (Piazza San Marco) i zpět na parkoviště. Nicméně v křivolakých uličkách snadno sejdete z cesty a budete se divit, v jakých až smrdutých zákoutích jste se to najednou ocitli. U východu z garáží půjdete kolem "automatu na mapy". Tak tam ji nekupujte. Za další dvě eura na vás vypadne balíček o velikosti žvýkačky, z čehož sice rozbalíte mini mapu, ale ulice jsou na ní tak malým písmem, že je pořádně ani se zdravýma očima nepřečtete. Pokud tedy nejste mapou a průvodcem vybaveni dopředu (ideální stav), kupte si ji o kus dál u stánku a nejdříve si ji pořádně prohlédněte, zda vám vyhovuje. Víte vše potřebné, tak vzhůru na Bellini do Harry's Baru!

Bar z ulice

Bar se nachází na druhém konci Benátek, než budete parkovat, právě kousek od Náměstí Svatého Marka, takže pokud budete mít žízeň, kupte si cestou raději vodu. A nápad koupit si vodu vlastně oceníte znovu i ve chvíli, kdy otevřete barový lístek. Tento bar navštívil na jaře už náš kolega Roman, proto jsme věděli do čeho jdeme a neměli žádná přehnaná očekávání. Protože jej vyhodili s krátkými kalhotami, byl jsem po této zkušenosti vybaven v tašce dlouhými, avšak nebylo je třeba. Dress code, který je na jaře nekompromisní, je zřejmě uprostřed léta pozapomenut a klidně se tam můžete vydat třeba i v žabkách.

Všichni barmani se tvářili přívětivě

Ale jak to vlastně tenkrát začalo? V roce 1933 si bar otevřel Giuseppe Cipriani, původně barman hotelu Europa, kam se přijel v doprovodu své tetičky léčit z alkoholismu mladý americký student Harry Pickering. Protože jeho léčení spočívalo v trávení veškerého volného času na baru, netrvalo dlouho a s tetičkou se nepohodl. Ta Harryho nechala samotného s jeho psem a prakticky bez peněz. Na to Giuseppe přišel rychle - Harry přestal pít. Giuseppe se rozhodl Harrymu půjčit 10 tisíc lir, prý protože to byl dobrý hoch, prameny již však neuvádějí na co ty peníze byly, jen to, že když už se Giuseppe s jejich splacením rozloučil, objevil se Harry v hotelu s penězi, poděkováním a také dalšími 30 tisíci liry, prý na Giuseppův vlastní bar pro "high society" s tím, že by jej měl nazvat po Harrym. A tak v roce 1931 Giuseppe otvírá Harry's Bar v bývalém skladu provazů.

Bar je obdélníková místnost asi se 30 místy k sezení. Za barem, u baru a kolem baru postává 6 barmanů. Za celou dobu naší návštěvy však pracoval pouze jeden z nich, ostatní jen stáli, koukali a když už to vypadalo, že se práce najde i pro ně, raději se vytratili. Po chvíli jsme však přece jen dostali nápojový lístek, ale to jsme už stačili napočítat 9 lidí personálu včetně barové kuchyně. Objednali jsme si - jak jinak - Bellini za 16,5 €, které nám po chvíli přistálo na stole společně s miskou hořkých oliv šedé barvy. Opravdu nebyly dobré - srovnejte ten kontrast s couvertem, který jsme dostali k Negroni v Rivoire, které nestálo ani polovinu. Samotné Bellini bylo v pořádku, ale jeho servis v obyčejné long skleničce o objemu méně než 2 dl působil v dnešní době smutně a nedovolil nám si jeho konzumaci v místě jeho vzniku užít zdaleka tak, jako to Negroni ve Florencii. Drink Giuseppe namíchal poprvé již někdy ve třicátých letech. Své jméno po benátském malíři Giovannim Bellinim (15. století) však drink dostal až v roce 1948. Drink, ač obsahuje broskvové pureé a především italské Prosecco, je považován jako nejlepší champagne koktejl na světě.

Já a mé velké Bellini

Interiér baru je poměrně strohý, což by samo o sobě nemuselo být na škodu, v nás to ale nezanechalo žádné velké dojmy. Je škoda, že bar nepracuje s osobnostmi, které jej za jeho více než osmdesátiletou historii navštívili. A tak v baru nenajdete žádný odkaz třeba na Hemingwaye či Chaplina. Ptát se personálu proč tomu tak je, jsem se neodvážil. Po Romanově zkušenosti s dotazem na barmana, proč zde nehraje žádná hudba se mu jako odpovědi dostalo jen arogantní "Tá dýdýdý." Nám, poučeným se nic takového nepřihodilo. A tak závěrem nezbývá než říci, v Harry's Baru jsme byli, Bellini jsme pili, poprvé a asi naposledy. Tá dýdýdý.

Více zde

Nejlepší koktejlové bary v Miláně

Po dvou letech se vracíme zpět na barovou scénu v Itálii, o které naposledy napsal kolega Pavel reportáž o tajném baru The Jerry Thomas Speakeasy v Římě. Tento bar jsem v Římě také navštívil minulý rok a děkuji mu touto cestou za vynikající tip!

Pohled na bar Mag Caffe

Letos jsme zavítali do krásného města Miláno na severu Itálie. Vynechám zde povídání o úžasném jídle, památkách a nákupech, kterými je Miláno a vlastně celá Itálie proslulá a zasloužilo by si to jistě samostatnou reportáž. Tento článek je ale o něčem jiném, a tak přejdu rovnou k danému tématu, kterým jsou milánské bary! Dopředu jsme měli připraven seznam barů, které jsme chtěli navštívit. Nakonec však bylo všechno jinak. Bohužel jsme ale nestihli navštívit vše, co jsme chtěli a budeme se tak muset do města ještě někdy podívat. Na druhou stranu jsme od místních barmanů dostali tip na nově otevřený tajný bar 1930, který nás naprosto okouzlil a v tomto článku se mu budu později také věnovat. Začněme ale od začátku.

Bar Mag Caffe

Ripa di Porta Ticinese, 43

Bar Mag Caffe se nachází ve čtvrti Navigli, která je známá obrovským bleším trhem, který se koná poslední neděli v měsíci. Tento bar jsme našli náhodou a rozhodně toho nelitujeme, naopak. Už při vstupu do baru bylo z prostředí zřejmé, že to tam s koktejly myslí vážně a nejsou žádné „slečinky“ v oboru. Příjemné a útulné prostředí malého baru vás nutí si odpočinout od celodenního chození a dát si nějaký skvělý koktejl.

Interiér baru - výloha

originální stropní osvětlení

přijemné podsvícená tabule baru

Ke každému drinku servírují zdarma vodu a chipsy v malém kyblíčku.

zajímavý servis chipsů

příprava drinku

drink Cablecar
rum Sailor Jerry, blue curacao dry, citrónová šťáva, cukrový sirup
skořicová krusta

drink Bristol Daiquiri
jamajský rum, Fernet Branca, limetková šťáva, agave sirup, Bob's orange bitter

Hemingway's Cup
Hendrick's gin, Rose sirup, citrónová šťáva, jablečný džus

Když se nám zmínili o nově otevřeném tajném tzv. „speakeasy“ baru 1930 v Miláně, bylo nám hned jasné, že se tam musíme co nejdříve dostat a nenechat si tento bar ujít. Po krátké diskusi jsme dostali barovou vizitku, na které však nebyla uvedena žádná adresa. Adresu nám museli napsat na kousek papírku. Tato vizitka zároveň sloužila jako pozvánka neboli vstupenka do baru. Nejsem si jist, zda-li by bylo vůbec možné se do tohoto baru bez pozvánky dostat.
Nebýt další náhody v baru Basso, tak jsme tento tajný bar nenašli, protože uvedenou adresu nám navigace ukázala chybně mimo Miláno a tak jsme nevěděli, kde přesně jej máme hledat.

Bar Basso

Via Plinio 39

Následující noc, která byla naší poslední v Miláně, jsme navštivili slavný bar Basso, proslavený chybou barmana, který hostovi při přípravě klasického drinku Negroni zaměnil jednu ze složek, konkrétně gin za šumivé víno Prosecco. Tomuto drinku se začalo říkat „Negroni sbagliato“, kde italské slovo „sbagliato“ v překladu znamená „špatné“.

pohled na bar z ulice

Tento bar má svoji originální atmosféru, kde si budete díky interiéru připadat jako v baru ve 30. letech.

nabídka alkoholu

nabídka alkoholu 

vzácné láhve a vítězné poháry

Interiér baru

Doménou interiéru je stropní osvětlení

zákoutí baru

Objednali jsme si jak jinak, než jejich slavný drink „Negroni Sbagliato“ a musím řici, že byl vynikající chuťově i z hlediska prezentace. Drink je servírován do obrovské skleničky s velkou kostkou ledu. Kdyby tento drink dali do jakékoliv běžné skleničky, byl by zážitek poloviční.

Příprava drinku Negroni Sbagliato

Hotový drink v obrovské skleničce

Během návštěvy se v baru ukázal majitel baru Maurizio Stocchetto, který měl pořád úsměv na tváři a vyzařoval pozitivní energií. Dali jsme si společně koktejl White Lady a pobavili se o jeho baru a naopak o našem prohibičním baru Innuendo v Praze. Mimochodem jsme ho pozvali do našeho baru při jeho příští návštěvě Prahy a už teď se moc těší. Doufáme, že náš bar nejenom brzo navštíví ale že se nechá přemluvit k tomu, aby jeden večer u nás míchal „Negroni Sbagliato“.

vlevo majitel baru Maurizio Stocchetto

personál baru (kromě osoby uprostřed)

Při odchodu jsme se mu zmínili o tajném baru 1930, který nám byl doporučen a že nevíme, kde ho hledat. Vyrazil nám dech s tím, že je to 20 minut pěšky od baru Basso a navedl nás, jak se tam dostat. Jaká náhoda! Další směr tedy nebyl postel, ale tajný bar.

Bar 1930

adresa je tajná

Ačkoliv jsme už znali přesnou adresu, přesto jsme jej minuli a museli se vracet. Bar je v nejmenované ulici s číslem popisným 19 a z ulice je označen jako Cafeteria 30, proto se dá snadno přehlédnout. Až poté nám došlo jak je tento název baru geniální. Spojení 19 a 30 dává rok 1930, ve kterém byla v USA stále prohibice, díky které vzniklo mnoho tajných barů.
Bohužel zde pro vás nemohu uvést přesnou adresu, jinak bych porušil slib, který jsem v baru dal a narušil bych tím jejich koncept tajného baru. Adresu a pozvánku si tak musíte zajistit podobným způsobem, který jsem zde popsal.

S trochou pochybností jsme vešli do velmi prostě zařízené Cafeterie, která působila více jako recepce, a také že byla! Byla tam jedna osoba, které jsme předali vizitku (pozvánku) a chvilku ji ověřoval. Na vizitce bylo totiž neviditelnou fixou napsané mé jméno, které si přečetl pod UW světlem. Po ověření nám řekl, ať chvilku počkáme. Během čekání jsme slyšeli zvuk shakeru, jak se připravují drinky a o to víc jsme se baru nemohli dočkat. Po pravé straně byla prosklená skříň, u které se občasně otevřela zadní stěna, objevila se tam osoba, která si z druhé strany ze skříně něco vzala a skříň rychle zavřela. To byl opravdu úlet a říkali jsme si, že snad do baru nepůjdeme přes tuto malou skříň.
Asi po 5 minutách se otevřeli přední dveře a uvítal nás elegatně oblečený barman a nabídnul nám dvě místa přímo na baru. Byli jsme tak v centru dění. Byla pondělní půlnoc a bar byl plný. Všech přibližně 30 míst k sezení bylo obsazených.

Interiér baru sladěný do posledního detailu

Dominantou barové desky je stará váha

Zákoutí baru

Originální servis drinků

originální servis drinků

Za barem pracovali dva perfektně sladění barmani k danému konceptu, které bylo radost pozorovat při práci. Nejenom servis drinků byl perfektní ale i jejich samotná příprava bylo divadelní představení, na které se nedá zapomenout.

barman v akci

připrava drinku

příprava drinku

barman v akci

Sour s ginem

Tiki drink s rumem Sailor Jerry

Nemám tomuto baru nic co bych mohl vytknout a je to jeden z nejlepších barů, který jsem kdy navštívil. Tento bar je rozhodně jedním z důvodů, proč bych se chtěl do Itálie odstěhovat.

Co jsme nestihli

Bohužel jsme nestihli navštívit všechny doporučené bary a tak věřím, že nebude dlouho trvat a napíšeme zde pokračovaní o dalších skvělých barech v Miláně. Pokud se do Milána dostanete před námi, navštivte určitě ještě tyto dva bary:

bar Lacerba, www.lacerba.it, via orti 4

bar Nottingham Forest, Viale Piave, 1

Závěrem mohu dodat, že Miláno je krásné město plné života a skvělých lidí. Barová scéna tam žije a je z čeho vybírat. Návštěvou těchto barů si můžete vaší dovolenou obohatit o skvělé zážitky, které ve vás již zůstanou.

A to je vše přátelé dobrého pití.

Více zde

Londýnské Bary - Langham Hotel

Barmanská momentka - Simone Caporale, Petra Vondrová (Innuendo Bar), Alex Kratěna 

Před rokem jsem zde psal o londýnských barech, které jsme navštívili a stály za to. Byly to bary v Soho, City a Notting Hillu. V letošním seriálu si jich představíme několik nových, respektive pro nás nových, kde jsme ještě nebyli a o kterých jsem tu vloni nepsal.
V tomto díle však udělám výjimku (a v druhém ještě jednu). Zvu vás do jednoho z nejúžasnějších (nejen) barových míst na této planetě, do Londýnského hotelu Langham. O Artesian Baru v hotelu Langham jsem již psal, ovšem v té době to ještě nebyl čerstvý výherce soutěže Tales Of The Cocktail Spirited Awards v kategorii World's Best Hotel Bar 2012. Jak jsme se znovu mohli přesvědčit, zcela zasloužený.

Více zde

Diplomatico workshop s Eduardem Ondráčkem

V baru nás (ne poprvé a určitě ne naposled) navštívil Eduard Ondráček, tentokráte v rámci tréninkového programu podporovaným Dusa - Destilería Unidas S.A., abychom se lépe seznámili s rumy Diplomatico.

Eduard Ondráček

Úvodem
Domovem rumu Diplomatico je Venezuela. Je to velmi rozmanitá země a to až do takové míry, že dopoledne můžete strávit na lyžích a tentýž den večer sledovat západ slunce na pláži s teplající Piña Coladou v ruce. Země však není příliš bezpečná, takže před cestou si raději sjednejte dobré pojištění a ještě lepší cestovní kancelář a místního průvodce.
Kromě rumů Diplomatico se ve zdejší destilerii vyrábí i rumy Pampero a Tacique.

Příběh destilerie sahá do roku 1959 (tehdy ještě vlastněnou Lusa - Licorerias Unidas S.A.).
Destilerie se nachází na úpatí venezuelských And v blízkosti Národního parku Terepaima. V jejím dosahu (cca. 80 km) jsou 3 lihovary, které tuto palírnu zásobují melasou i panenským sirupem.

V této úžasně bohaté krajině lze získat prvotřídní cukrovou třtinu a velmi čistou vodu, kterou není nutné dále chemicky upravovat (destilerie vlastní pět 100 metrových studní). Velké teplotní výkyvy mezi denní a noční teplotou (přes den v sezoně je 30 °C, oproti tomu v noci může teplota klesnou až k 6 °C) spojené s vysokou vlhkostí vzduchu údajně pomáhají třtině k vyšší cukernatosti, ale především velmi pomáhají ke spínání a rozpínání dřeva. Zrání rumu v sudech je tak daleko intenzivnější na rozdíl např. od Skotska a whisky, kde je rozdíl teplot mnohem menší.


Výroba
Destilerie se rozkládá na 12 hektarech a ročně vyprodukuje 72 milionů litrů destilátů (což je například 72 x víc než Godet a téměř polovina toho co Hennessy).
Nevyrábí se zde pouze rum, ale pálí se vše včetně obilí, melasy, místní rýže a i ovoce. DUSA na místním trhu nabízí prakticky kompletní sortiment destilátů a likérů.

Na celý proces výroby dohlíží zkušený master blender Tito Cordero, který v DUSA pracuje již od roku 1988. Bývalého pracovníka v ropném průmyslu na toto místo nepřivedla láska k rumu, ale láska k dívce Laře, která z této oblasti pocházela.

Na výrobu rumu Diplomatico se používá kvalitní melasa, její obsah cukru 48- 52 % je opravdu hodně. Je to díky klauzuli v zákoně, kde je stanovena větší výkupní cena za melasu než za samotný cukr. Proto rafinují jen první cukr, nedělají druhý a melasa tak zůstává cukrovější. Z tohoto důvodu si mohou dovolit použít i panenský med, který se za běžných okolností finančně nevyplácí.

Cukernatost (značí se brix) - kilo cukru v ½ litru vody dá sirup s 65 ° brix.
Zdejší melasa má mezi 70-80 ° brix, ředí se na 18 ° brix, přidají se kvasinky a probíhá fermentace, při níž se chladí na 30 °C, aby nedošlo k bouřlivému kvašení.

U lehkých rumů kvasí 28 tun melasy 1 den a vzniká tak co největší množství alkoholu.
U těžkých rumů je to 24 tun melasy kvasící 2 dny proto, aby tam zůstalo víc těžkých alkoholů majících charakter, který se více promítne do rumu.
Po fermentaci má kvas a 7 až 8 % alkoholu.

Diplomatico využívá oba nejčastější způsoby destilace, pojďme si je zopakovat.
Kotlíkové destilační zařízení (Pot still) - původní model arabského destilačního přístroje, arabové vynalezli destilaci z farmaceutických důvodů (estery, krémy, oleje). Teprve v 11. století se destilace dostala do Evropy.

Kontinuální neboli patentová destilační kolona - dočkala se rozmachu v roce 1875, kdy Aeneas Coffey vylepšil původní kolonu. Kolona se nazývá kontinuální, protože dokud přidáváte kvas, na druhé straně vám vytéká destilát o 91 % alkoholu s minimálním množstvím nečistot a (bohužel i) charakteru. Je ideální pro vodku či komerční rumy.

Po první destilaci mají lehké rumy 56 % a těžké 45%. U lehkých rumů probíhá dále redestilace v kolonách a u těžkých v kotlíku.

Pro zrání se používají sudy po whisky, bourbonu a poslední dobou se experimentuje například i se sudy po sherry. Sudy se vypalují až 3 cm z celkových 5 cm, které sud má. Díky tomu je v něm mohutné aroma, a cítíte tóny kávy a čokolády.

Nejstarší, nejvzácnější sudy, jejichž obsah se přidává do Reserva Exclusiva, má master blender Tito Cordero zamknuté ve warehousu bokem. Klíče od této místnosti má pouze on a ve chvíli, kdy se obsah těchto sudů přimíchává, sundá veškerá označení, takže nikdo další netuší, jaký destilát tam právě je.

Pojďme se podívat na konkrétní produkty:

Diplomatico Reserva
Byl uveden jako první produkt již v roce 1989. Na etiketě je podobizna Don Juancho Nieto Melendez - místní legendy. Cestoval po světě a sbíral nejlepší destiláty a nashromáždil pozoruhodnou sbírku prémiových destilátů. Rád hostil své přátele na hostinách a předával jim své zážitky a znalosti.

Reserva je blend těžkého kotlíkového a lehkého kolonového spiritu v poměru 50/50. Průměrné staří rumů je 8 let. Tyto rumy se míchají až na závěr, nejde o system solera jako například u Zacapy.

Úspěch tohoto rumu na sebe nenechal dlouho čekat a během prvních dvou let se prodalo 850 tisíc lahví.

Barva rumu je jasně kaštanově hnědá, v chuti můžete cítit palačinky, čínskou švestkovou omáčku, vanilku, estragon, banánový olej, espresso, sušené švestky a na závěr mokka (objevuje se cca. po 4 minutách) s lehkou slaností.

Uplatnění v baru: různé variace Old Fashioned, twisty na Dark & Stormy.

Twist na El Presidente s Carpano Antico Formula (Rolls Royce mezi vermuty), Boker's Bitters (který je kořenitý ale zároveň ne příliš hořký).
Některé recepty uvádějí ještě kapku grenadiny, u těchto sladších rumů však není potřeba.

Diplomatico Anejo
Jeho obsahem jsou rumy o průměrném stáří 4 let, jde o směs 95 % lehkého kolonového a jen 5 % těžkého kotlíkového rumu. Už podle vůně cítíte kořalku, ta sofistikovanost tam díky tomu množství kolonového rumu není tak velká, přestože má 4 roky.

Diplomatico Reserva Exclusiva
Jde o směs rumů o stáří až 12 let. Směs se skládá z 80 % kotlíkového a 20 % kolonového. Určitá část rumu pochází dále z tajných rezerv Tita Cordera, která dodává především ten finální dotek. Tito tento rum doslazuje, takovýro rum by nikdy sám o sobě nemohl být tak sladký, přičemž k tomu říká, to je to co ten rum potřebuje. Diplomatico je jedním z mála rumů, kde se výrobce nebojí přislazování přiznat.
Diplomatico je sice sladší než například Zacapa, ale díky těmto postupům má v sobě více charakteru.

Diplomatico Reserva Exclusiva

Diplomatico Blanco
Zatím nejnovější produkt byl uveden na trh v roce 2009. Je to specifický bílý rum, vytvořený pro doplnění portfolia, jehož cílem je dát lidem do ruky ten nejlepší bílý rum, jaký se dá pořídit.
Skládá se opět z kotlíkových a kolonových rumů 50:50, ale s dobou průměrného zrání 4 roky (lehký kolonový 6 let a těžký kotlíkový 2 roky). Následuje filtrace přes dřevěné uhlí, který rum zbaví barvy a zjemní a zintenzivní chuť a vůni.
Běžný bílý rum bývá suchý, zatímco zde cítíme charakteristickou sladkost, vanilku a kokos. Ty čtyři roky jsou zde velmi patrné. Ideální na Piña Coladu či Daiquiri.

Další zajímavé informace najdete na pěkně zpracovaných oficiálních stránkách http://rondiplomatico.com. Představu o celé šiři sortimentu Destilería Unidas S.A si můžete udělat na http://dusa.com.ve.

Pokud vás tento rum zaujal, máme pro vás dobrou zprávu. Diplomatico chystá velkou mezinárodní soutěž. Jelikož je ČR zahrnuta jako jedna z kvalifikačních zemí, bude se i u nás konat regionální kolo, jehož vítěz pojede na finále do Venezuely, a bude mít tak možnost okusit tuto atmosféru na vlastní kůži. Takže pokud to vyhrajete, přivezte nám prosím jednu lahev podepsanou samotným Tito Corderem. Děkujeme! :)

A druhou dobrou zprávou je, že tento rum u nás v baru podáváme společně s čokoládou Rose Of Jericho. Další důvod, proč se stavit. ;)

Více zde