Kam za nejlepším evropským tiki barem? Do Bologni!

Když jsme se mezi přáteli barmany zmiňovali, že se chystáme do Bologni, nejednou jsme dostali doporučení na Nu Lounge Bar. A tak jsme se do tohoto hlavního města špaget (jak jsem ho já překřtil, jinak je to hlavní město regionu Emilia-Romagna) velmi těšili.

Povinně-milé společné foto s Danielem a Matteem.

Nu Lounge Bar
Via de'Musei 6f
Bologna
www.nuloungebar.com

Bar patří italskému Elvisovi Preslyemu, tedy alespoň tak na nás na začátku působil, jménem Daniele Dalla Pola. Tento neuvěřitelně charismatický Ital se po desetileté praxi v USA vrátil zpět domů do Itálie, kde si uprostřed Bologni otevřel bar v tiki stylu a aby to nebylo málo, tak hned vedle i restauraci Pizzas (chutnali jsme domácí ravioli a byly perfektní!). V tom, že tento večer rozhodně nebude zklamáním nás utvrdilo i to, že Daniele v roce 2011 vyhrál prestižní soutěž Cocktail World Cup.

Danielle Dalla Pola v akci.

Tiki kultura je pojem inspirovaný především havajskými a polynéskými restauracemi a bary, které začali vznikat v Americe po konci prohibice v 30. létech a velkým boom si zažili během druhé světové války. Hlavním impulsem bylo založení baru Don The Beachcomber (roku 1934 v Hollywoodu), který vznikal jako renesance prvků původní havajské a polynéské kultury přenesené do prostředí baru. Don The Beachcomber, vlastním jménem Ernest Raymond Beaumont-Gantt, procestoval Jižní Pacifik, odkud svou inspiraci v pojetí Tiki stylu načerpal.

Zakouřený Nu Mai Tai se suchým ledem.

Stačí chvíli sedět na baru a přesvědčíte se, že Daniele je do tiki kultury úplný blázen - a to, ať už sledujete jeho práci, či si jen všímáte různých detailů všude kolem baru. Například taková panenka Barbie, všude jinde by působila jako nesmyslný kýč, ale pokud je vyvedená v tiki, hodí se sem více než dokonale.
Byli jsme také svědky naprosto nové hračky, kterou si Daniele užíval jako malý kluk. Nechal si dovézt havajský výrobník ledové tříště, tedy ve skutečnosti je to takové struhadlo na ledové kostky, pod který postavíte sklenici s drinkem a on vám během několika sekund vyrobí úžasné a naprosto svěží ledové hoblinky.

Výrobník "fresh" ledové tříště strouháním ledové krychle.

Americano Bolognese - čerstvá tříšť v praxi.

V baru mají také mobilní tiki bar, který slouží obvykle k odbavování hostů na venkovní terase, tento večer však zůstal uklizen, neboť místo mu zabírala jiná akce s živou kapelou. A když budete hodní, možná vám také Daniele ukáže svou sbírku amerických menu z tiki barů a restaurací, je to hodně zajímavé čtení a hlavně prohlížení. Menu jsou často dost barevná a krásně graficky zpracovaná. To z Nu Lounge Baru je na tom podobně a my jej u nás v baru máme dokonce podepsané, tak se stavte a řekněte si o zapůjčení.

Mobilní tiki bar.

Večer jsme si i v přítomnosti Daniela a jeho parťáka Mattea velice užili, a kdykoli budeme mít cestu kolem Bologny, rádi se znovu stavíme a nasajeme atmosféru exotiky, byť ta pravá italská také stojí za to.
Na úplný závěr přihazuji ještě několik obrázků.

Netradiční pojetí Piña Colady s kokosovou krustou.

Ani zde jsme si neodpustili ochutnávku Negroni, tentokrát stařeného.

Více zde

Po stopách italských klasiků - Negroni a Bellini

Dnešní zápisek z cestování po Itálii a barech bude trochu kontrastní. Nadšení zde vystřídá zklamání. A začneme netradičně tím dobrým zážitkem.

Negroni a bohatý couvert

Florencie, Caffe Rivoire
Piazza della Signoria 5r
www.rivoire.it

Někomu může připadat šílené ujet kvůli jednomu drinku 500 km, ale nám ne, my si tento výlet užili a neměli důvod ničeho litovat! A tak místo válení se na pláži vstáváme brzy ráno, abychom beztak skončili v dálniční zácpě a cesta do Florencie se nám protáhla na více než tři hodiny. Zcela vyprahlí jsme tak do metropole úžasného Toskánska dorazili až téměř před polednem a jako na potvoru nás navigace odnavigovala ke garážím přesně na druhém konci města (po naší zkušenosti doporučuji se nespoléhat na navigaci k centru s tím, že na nějaký vhodný parking cestou narazíte a najděte si jej raději předem).

Plaketa Negroni

Caffe Rivoire se nachází hned na rohu rušného náměstí Piazza della Signoria a nemůžete ho minout. Je to poměrně velká rušná kavárna přesto ji genius loci nelze upřít. Posadili jsme se do pohodlných křesílek hned vedle "Negroni plakety" a poručili si - jak jinak - Negroni. Drink jsme objednávali u jednoho číšníka, naservíroval nám jej však jiný. Oba pánové, již nejspíš v důchodovém věku, alespoň tak soudím podle jejich vzhledu, byli velice úslužní a milí a bylo vidět, že si své práce váží. Když jsme se s drinkem fotili u této plakety jeden z nich k nám přiběhl a dával stranou poblíž stojící věšák, aby nám nekazil fotografii. Tohle bych chtěl zažít i v Praze!

Plaketa, Negroni a já

K velmi přijatelné ceně drinku jsme dostali přímo královský couvert - považte na fotografii sami.
Když budete mít trochu štěstí, Negroni vám namíchá skromný Lucca Pitchi, který je velkým propagátorem tohoto drinku a jakýmsi nepsaným pokračovatelem. A jak Negroni vzniklo? Podle Lucci byl hrabě Cammillo Negroni florentský playboy, který poté, co zjistil, že má nemanželské dítě, raději uprchl. Když se v roce 1912 vrátil zpět do Florencie, nebyl příliš vítán. Přesto se velice brzy stal častým hostem florentských barů. Drink Negroni však nevznikl v Caffe Rivoire, ale o pár bloků jinde, v Caffe Casoni, kde si hrabě jednou poručil něco silnějšího než jeho oblíbené Americano. Barman zaměnil sodu za gin a drink byl na světě! Obě kavárny měli dříve stejného majitele, nyní Casoni vlastní modní návrhář Roberto Cavalli, a tak se plaketa přestěhovala do Rivoire, které dál dělá tomuto drinku čest.
Luca tento příběh dobře zná, o životě hraběte Cammilla Negroni napsal knihu a nám se svěřil, že píše další knihu.


Pokud máte chuť se s tímto velmi charismatickým člověkem setkat, můžete to učinit již v srpnu v Praze, kde Luca navštíví setkání international Bartenders Asociation. Případně se za ním stavte do kavárny třeba i jen na espresso, které vám také velmi rád připraví. Nebojte se ho oslovit a od nás určitě pozdravovat.

Petra a Luca

Benátky, Harry's bar
Calle Vallaresso 1323
www.harrysbarvenezia.com

Pokud se rozhodnete ochutnat originální Bellini v místě jeho vzniku, vyjde vás to hodně draho. Po příjezdu do Benátek přes dlouhý monstrózní most vás návěstidla dovedou do neméně monstrózních garáží, kde se vám pěkně 2x zatočí hlava. Poprvé když máte vyjet do 10. patra jako po točitém "schodišti", podruhé, když máte zaplatit za parkování 25 €. A vlastně potřetí, když si v tomtéž komplexu odskočíte za 1,5 €. A vlastně hlava se vám bude v Benátkách točit téměř celou dobu...

Ještě než se dostaneme do samotného Harry's Baru, přidám několik dobrých rad. Pro orientaci v Benátkách budete potřebovat pořádnou mapu. Na spoustě míst jsou sice ukazatele směrem na Náměstí Svatého Marka (Piazza San Marco) i zpět na parkoviště. Nicméně v křivolakých uličkách snadno sejdete z cesty a budete se divit, v jakých až smrdutých zákoutích jste se to najednou ocitli. U východu z garáží půjdete kolem "automatu na mapy". Tak tam ji nekupujte. Za další dvě eura na vás vypadne balíček o velikosti žvýkačky, z čehož sice rozbalíte mini mapu, ale ulice jsou na ní tak malým písmem, že je pořádně ani se zdravýma očima nepřečtete. Pokud tedy nejste mapou a průvodcem vybaveni dopředu (ideální stav), kupte si ji o kus dál u stánku a nejdříve si ji pořádně prohlédněte, zda vám vyhovuje. Víte vše potřebné, tak vzhůru na Bellini do Harry's Baru!

Bar z ulice

Bar se nachází na druhém konci Benátek, než budete parkovat, právě kousek od Náměstí Svatého Marka, takže pokud budete mít žízeň, kupte si cestou raději vodu. A nápad koupit si vodu vlastně oceníte znovu i ve chvíli, kdy otevřete barový lístek. Tento bar navštívil na jaře už náš kolega Roman, proto jsme věděli do čeho jdeme a neměli žádná přehnaná očekávání. Protože jej vyhodili s krátkými kalhotami, byl jsem po této zkušenosti vybaven v tašce dlouhými, avšak nebylo je třeba. Dress code, který je na jaře nekompromisní, je zřejmě uprostřed léta pozapomenut a klidně se tam můžete vydat třeba i v žabkách.

Všichni barmani se tvářili přívětivě

Ale jak to vlastně tenkrát začalo? V roce 1933 si bar otevřel Giuseppe Cipriani, původně barman hotelu Europa, kam se přijel v doprovodu své tetičky léčit z alkoholismu mladý americký student Harry Pickering. Protože jeho léčení spočívalo v trávení veškerého volného času na baru, netrvalo dlouho a s tetičkou se nepohodl. Ta Harryho nechala samotného s jeho psem a prakticky bez peněz. Na to Giuseppe přišel rychle - Harry přestal pít. Giuseppe se rozhodl Harrymu půjčit 10 tisíc lir, prý protože to byl dobrý hoch, prameny již však neuvádějí na co ty peníze byly, jen to, že když už se Giuseppe s jejich splacením rozloučil, objevil se Harry v hotelu s penězi, poděkováním a také dalšími 30 tisíci liry, prý na Giuseppův vlastní bar pro "high society" s tím, že by jej měl nazvat po Harrym. A tak v roce 1931 Giuseppe otvírá Harry's Bar v bývalém skladu provazů.

Bar je obdélníková místnost asi se 30 místy k sezení. Za barem, u baru a kolem baru postává 6 barmanů. Za celou dobu naší návštěvy však pracoval pouze jeden z nich, ostatní jen stáli, koukali a když už to vypadalo, že se práce najde i pro ně, raději se vytratili. Po chvíli jsme však přece jen dostali nápojový lístek, ale to jsme už stačili napočítat 9 lidí personálu včetně barové kuchyně. Objednali jsme si - jak jinak - Bellini za 16,5 €, které nám po chvíli přistálo na stole společně s miskou hořkých oliv šedé barvy. Opravdu nebyly dobré - srovnejte ten kontrast s couvertem, který jsme dostali k Negroni v Rivoire, které nestálo ani polovinu. Samotné Bellini bylo v pořádku, ale jeho servis v obyčejné long skleničce o objemu méně než 2 dl působil v dnešní době smutně a nedovolil nám si jeho konzumaci v místě jeho vzniku užít zdaleka tak, jako to Negroni ve Florencii. Drink Giuseppe namíchal poprvé již někdy ve třicátých letech. Své jméno po benátském malíři Giovannim Bellinim (15. století) však drink dostal až v roce 1948. Drink, ač obsahuje broskvové pureé a především italské Prosecco, je považován jako nejlepší champagne koktejl na světě.

Já a mé velké Bellini

Interiér baru je poměrně strohý, což by samo o sobě nemuselo být na škodu, v nás to ale nezanechalo žádné velké dojmy. Je škoda, že bar nepracuje s osobnostmi, které jej za jeho více než osmdesátiletou historii navštívili. A tak v baru nenajdete žádný odkaz třeba na Hemingwaye či Chaplina. Ptát se personálu proč tomu tak je, jsem se neodvážil. Po Romanově zkušenosti s dotazem na barmana, proč zde nehraje žádná hudba se mu jako odpovědi dostalo jen arogantní "Tá dýdýdý." Nám, poučeným se nic takového nepřihodilo. A tak závěrem nezbývá než říci, v Harry's Baru jsme byli, Bellini jsme pili, poprvé a asi naposledy. Tá dýdýdý.

Více zde